Proč jsme peciválové
Zkráceno podle zkušenosti Juliane Büttinghausové, redaktorky německé verze časopisu Rodiče (Eltern):
Foto: Kristina Baudyšová
|
Můj syn Mikuláš zhluboka dýchá. Stočil se do klubíčka, do polohy, v jaké pobýval v mém břichu ještě před 14 měsíci. Sofie, jeho sestra - dvojče a naše malá divoška, leží vedle něho a zřejmě sní o prvních vzrušujících pokusech o samostatnou chůzi - i ve spánku rozhodí divoce rukama. Pak se hned zase zklidní a její obličej nabývá spokojeného výrazu hluboké relaxace.
Vycházím z dětského pokojíku po špičkách a opatrně zavírám dveře. V jídelně můj muž František zrovna nalévá do dvou sklenic červené víno a na talířích se kouří z rizota. Zapaluji svíčky. Dnes budeme večeřet doma, ostatně jako i v posledních 396 dnech, pokud nepočítám výjimky, jako třeba výročí naší svatby nebo narozeniny, kdy nám děti pohlídali rodiče.
Ostatní večírky, stravování po oblíbených po restauracích i protažené sedánky v pivnicích se nás momentálně netýkají. Od té doby, co se nám narodily děti, jsme se takové zábavy zřekli s tím, že chceme, aby děti měly svůj řád, usínaly ve svých postýlkách a prospaly pokud možno nerušeně celou noc.
"Vy s tím ale naděláte, děti přece můžete vzít s sebou," tvrdí např. moje přítelkyně Iris, když nás telefonicky zve na sobotu k sobě domů. Je to do ní hezké, uznávám, přesto zdvořile odmítám. Nelíbí se mi vize, jak se naše děti potýkají s polospánkem v sedačkách, když na nás čekají, a poté musí ještě zvládnout noční cestu domů, aby celý příští den připomínaly mrzuté, přetažené trpaslíky. Iris to nakonec, mírně nakvašeně, vzdává, už mne nepřemlouvá, ale myslí si své.
Mám dojem, že náš postoj "Když máme malé děti, tak sedíme doma na zadku" je k názoru "Děti lze brát všude s sebou" asi v takovém poměru jako vegetariánství k masožroutství.
Vzpomínám si třeba na dvouletou Lusiu, která se pokoušela usnout v potemnělé místnosti cizího bytu, zatímco její rodiče s námi ostatními seděli na terase u společného grilování (tehdy moje dvojčata ještě nebyla na světě). "Dítě nás rozhodně nepřipravilo o flexibilitu," zaříkala se po chvíli Luisina matka hrdě, zatímco tatínek se v útrobách bytu vehementně snažil unosit fňukající holčičku ke spánku. Nakonec jsme ho už téměř neviděli, protože u Luisy strávil většinu večera.
V té době nám ovšem ještě o mnoho podivněji připadali naši kamarádi Nina a Honza, kteří se ze dne na den proměnili v nudné patrony, když nám po porodu opakovaně tvrdili, že na večírky staré party jen tak nedorazí. V době jejich konání, po sedmé večer, totiž ukládají svou malou dcerku do postýlky. A co bylo vůbec nejdivnější - oba vypadali, že jim absence na našich večírcích vůbec nevadí!
Když se pak narodily naše děti, převzali jsme poměrně brzy právě přístup Niny a Honzy. Důvod: Zjistili jsme, že svá dvojčata zvládáme nesrovnatelně lépe, když jim zajistíme (téměř) neměnný denní režim, zvláště co se krmení, hraní, procházek, koupání a spaní týká. Jak by to dětem dávalo nějakou vnitřní stabilitu, která pak pozitivně ovlivňuje i noční spaní. Ano, opravdu jsem přesvědčena, že právě řád udělal z našich dvojčat výjimku mezi dětmi - od mala dokáží prospat noc a neznáme situace, o kterých nám vypravují jiní rodiče, když musí své děti před usnutím dlouze nosit nebo houpat, případně k nim několikrát za noc vstávat. U nás to je opravdu jednoduché - naše dvojčata si prostě po sedmé večer zamnou oči a vyšlou tím signál, že je čas jít spát. Odcházíme večer z bytu jen tehdy, když nás zastoupí spolehlivý babysitter (nejčastěji babička), nebo prostě zůstane doma jeden z nás dvou.
Že se tím o hodně připravujeme? No jasně. Jako pár, který žil desetiletí bez rodičovských povinností, o tom víme své. Opravdu je příjemné si večer vyrazit, posedět, popít, popovídat. Ale upřímně řečeno - už taky víme, jaký pocit člověka zaplaví, když mu jeho batolátko položí hlavu na rameno nebo se ručkou dotkne jeho tváře při zpívání ukolébavky. Ten pocit smyslu a vnitřního míru, který mne v takovou chvíli zaplaví, se nedá ničím nahradit a nic jej nepřekoná. I když, pravda, nelze ho zažít dříve, než se člověk stane rodičem - do té doby jsem sama o ničem podobném neměla ani tušení a ti, kdo kvůli dětem zůstávali doma, mi připadali divní.
Abych to shrnula: noční spánek mých dětí je pro mne něco jako svátost. A můj večerní klid, který následuje po obtížném třináctihodinovém dni s dětmi, vlastně také. Nebudu zapírat - když večer zavírám dveře dětského pokoje a v bytě konečně zavládne klid, cítím úlevu a těším se na chvilky, které následně strávím o samotě se svým mužem nebo sama se sebou.
Od té doby, co máme děti, jsme zkrátka nudní a neflexibilní. Týká se to mimo jiné i plánování dovolených. Exotická místa jako třeba Andalusii, Francii nebo Sicílii jsme zaměnili za nedaleká místní jezera a hory. Dlouhé lety nebo jízdy považujme za zbytečné trápení dětí i nás. Co ušetříme na dopravě, investujeme do pohodlí ubytování a značka "babyfriendly" je pro nás důležitá.
Že takhle nic nového a vzrušujícího nepoznáme? Však ono to zase přijde, až naše děti budou více chápat z krás španělských pláží nebo levandulových polí v Provence. Až se na ně totiž dokáží samy těšit, nebude pro ně problém vydržet ani namáhavou cestu.
Do té doby jsme připraveni putovat s kočárkem po lesních cestách a loukách v okolí. Mimochodem, při jednom z posledních výletů si Mikuláš utrhl blatouch a vydržel se na něj dlouho jen tak dívat. Vzali jsme si tu kytičku domů a zacházeli s ní jako se vzácným suvenýrem. Stojí teď ve váze už povadlá, a přesto cítím, že sebekrásnější pugét na honosném stole v luxusní restauraci by se mého srdce nedotknul víc.
Chýlí se ke konci další z obyčejných večerů naplněných jen naší malou domácí romantikou. Jdu ještě nahlédnou do dětského pokoje a spokojeně zavírám dveře. Klid, který cítím, je vlastně všechno, co potřebuji.
Vyšlo v časopise Rodiče 3/2009
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
Za podporu těchto webových stránek děkuji společnosti Weleda