Mateřská intuice - pomáhá, nebo znejišťuje?
Naslouchej svému srdci!, slýchávají často novopečené matky, když váhají nad něčím, co se týká péče o jejich dítě. Jde ale vždycky o ten nejlepší tip? Není, odpovídá německá redaktorka Rodičů Nora Imlauová. Optimální zacházení s mateřskou intuicí není podle její zkušenosti zrovna legrace.
Když jsem otěhotněla se svou dcerkou Linneou, měla jsem před sebou závěrečný rok univerzitních studií. A na univerzitě jsem se učila, jak vědecky pracovat - vše muselo být objektivní, logické, prokazatelné. Šlo zkrátka o to, jak správně odpovídat na otázky, pravdivě vyhodnocovat studie a statistiky a ze všeho dedukovat správné závěry. Kdo by chtěl počítat s "pocity", rovnou by se zařadil mezi outsidery. S podobnými postoji jsem se zpočátku stavěla i ke svému těhotenství, jenže jsem brzy zjistila, že mi to celé nějak drhne. Čím víc informací a zaručených doporučení jsem si o mateřství sháněla, tím méně v obraze jsem si připadala. A už vůbec jsem netušila, co je správné.
Dobrá rada nad zlato
Rodit v nemocnici, nebo mimo ni? Zvolit si péči lékaře, nebo porodní asistentky? Statistiky mi zrovna v tomto případě k ničemu nebyly, protože přinášely obdobná data. Pro zdravé ženy bez rizikových těhotenství jsou obě varianty srovnatelně bezpečné za předpokladu, že se pro ně žena rozhodně samostatně a v souladu se svým přesvědčením.
Co si mám tedy vybrat, když si nejsem jistá? "Dej prostě na svou intuici!" znělo nejčastější doporučení. Pěkně děkuju, pomyslela jsem si a položila ruku na břicho. Věděla jsem, že právě tady se ve mně dějí velké věci, jenže přijde mi snad z břicha nějaká rada? Odkud se intuice bere?
Pokud vím, jde o schopnost znát výslednou odpověď bez předchozích zdůvodňování. Intuice sděluje, co dělat, aniž přímo radí, jak na to. Jde zkrátka o bezprostřední poznání nebo uvědomění si určitých věcí bez vědomě zaměřené pozornosti nebo uvažování. Údajně tahle schopnost přichází z mozku, z jeho druhé strany než racionální úvahy. Podle odborných knih nám může být v určitých životních situacích více ku pomoci, než přesné logické návody. Těhotenství, porod a rané mateřství k těmto situacím bezesporu patří. Říká se tomu mateřský instinkt.
Tak jsem se tehdy ve vší bezradnosti stáhla do sebe: Z nemocnic a lékařů mám odjakživa strach. Z mé kamarádky Peggy, která je porodní bábou, naopak vůbec ne, ba co víc, její způsob vyprávění o porodu a věcech s ním spojených se mi líbí stejně jako představa, že do mého porodu nikdo nezasahuje a všechno běží svým tempem. Tedy rozhodnuto - chci do poradny porodní asistentky.
V desátém týdnu těhotenství jsem navštívila první ze tří porodních asistentek, u nichž připadala předporodní péče pro mne v úvahu. Kontrolovala jsem si fakta: kolik let svou praxi vykonávají, jakou mají dodatečnou postgraduální kvalifikaci, kolik klientek atd. A pak jsem vnímala, jak mi s danou porodnickou profesionálkou je, jak se u ní cítím. Je mi příjemné, když na mne mluví nebo se mne dotýká? Cítím z ní zájem i respekt vůči mně a novému životu v mém lůně? Jen mohu-li odpovědět ano, jsem na správném místě.
Zůstala jsem nakonec u porodní asistentky jménem Sabina. Hodně pracovala s intuicí a od samého začátku to učila i mne. Třeba jsem se jí zeptala: "Jak se daří mému miminku?", a ona s úsměvem odpověděla: "To mi přece musíte říci vy!"
Pak se vší pečlivostí kontrolovala srdeční ozvy, odebírala krev na testy atd. Právě od Sabiny jsem se naučila, jak intuici kombinovat s objektivními fakty, jak důvěřovat sobě a přitom svou sebedůvěru propojit se zdravotní péčí. Dělala jsem to tak se Sabinou i při porodu - nejprve jsem já řekla, jaké cítím kontrakce, a teprve pak mi je ona naměřila na monitoru…
Nakonec jsem se se svou intuicí sžila natolik, že už jsem si to bez ní neuměla představit. Hodila se i po porodu. Ať už šlo o kojení nebo o nošení dítěte v šátku, vždy jsem dělala to, co jsem "cítila" jako správné. A jen jsem se tetelila, když jsem pak následně narazila na vědeckou studii, která mé mateřské chování doporučovala jako pro dítě nejpřínosnější.
Nejsou v tom žádné složitosti, myslela jsem si. Příroda to tak má prostě zařízené a stačí, když žena jejímu hlasu dokáže naslouchat.
Hranice pocitů
Někdy ale intuice nestačí. Sama jsem narazila při dětských preventivních prohlídkách spojených s očkováním. Třeba když šlo o spalničky. Podle statistik bylo u dětí sice údajně zaznamenáno více úmrtí v důsledku proběhnuté nemoci než komplikací po očkování, přesto jsem pořád váhala.Představa očkování se mi nelíbila a první termín jsme s dcerou prošvihly. Nakonec jsem ustoupila a naše dcera dostala všechna očkování podle očkovacího doporučeného kalendáře. Proč? Protože jsem dospěla k závěru, že jsou věci, na které moje mateřská intuice nemá. Jde, jak jsem pochopila, hlavně o jevy časem nevyzkoušené. Zatímco kojení i nošení v šátcích má za sebou dlouhá a ověřená tisíciletí, moderní vynálezy jako očkování můj mateřský instinkt dosud pojmout nedokázal. Podobné je to, když před jízdou autem poutám Linneu do autosedačky nebo svému řvoucímu batoleti čistím zuby. V takových situacích nejde o dobrý nebo špatný pocit matky, nýbrž o bezpečnost. Když rozum radí, co lze udělat proto, aby se minimalizovala možná rizika, velí mi můj mateřský cit poslechnout.
Když intuice váhá
V průběhu svého mateřství jsem také zjistila, že v určitých věcech moje intuice nemá jasno. Např. jsem se cítila hodně stresovaná, když Linnea i na půlroce odmítala jakoukoliv jinou stravu než moje mléko. Snažila jsem jí vnutit něco jiného, ale nic nepomáhalo, nechtěla, a ne a ne. Pak mi jedná laktační poradkyně donesla letáky, které o problému pojednávaly, a vrátila mi jistotu: Když miminko opravdu nechce, lze u kojení i po půlroce ještě nějaký čas zůstat… A opravdu. Přišel den, kdy si Linnea ráda nabízenou jinou stravu vzala a kojení ubývalo.
Jiný příklad: Moje dcerka dlouho nechtěla sedět. Přesněji řečeno, chtěla, ale nedokázala to. V kočárku se chytala bočnic a vzpírala do sedu, vždy ale žuchla zpět. Vypadala zoufale. "Proč jí, chudince, aspoň trochu nepomůžeš?" divila se moje kamarádka Karina při společných procházkách. Byla bych to dávno udělala, jenže moje teta, profesí fyzioterapeutka, mne opakovaně varovala: Dítě má sedět, až když se dokáže posadit samo - až tehdy je jeho zádové svalstvo natolik silné, že mu sed neublíží.
Jsem za rady odborníků vděčná. Pomáhají mi a inspirují mne. A skoro bych řekla, že někdy obohacují mou mateřskou intuici. To když s nimi nakonec souzní.
Pochybnosti nejsou vyloučeny
Také jsem se často potýkala s otázkou: Co když se mýlí odborníci? Co když z vědeckého pohledu stojí tvrzení proti tvrzení? Co když já jako matka vlastně ani nemám žádnou možnost rozhodnout se objektivně?
Podělím se s vámi o jedno moje osobní mateřské dilema: Když byla miminko, patřila naše Linnea k těm nejhodnějším. Klidná, vyrovnaná, spokojená. S jedinou výjimkou - jakmile jsem ji zkusila položit do postýlky, spustila obrovský ohlušující randál. Když jsem ji následně utěšovala ve svém náručí, stále dokola jsem se ptala - proč to dítě v postýlce tak řve? Co se jí nelíbí? Proč nechce spát sama?
Abych našla pomoc, nakoupila jsem si všechny dostupné knihy k tématu, které jsem našla v obchodě. Psychologové, pediatři, pedagogové i mnohanásobné matky se v těchto publikacích usilovně snažili stavět mosty mezi rodiči a jejich plačícími dětmi. Problém naší holčičky bylo dle názorů těchto odborníků možno posoudit různě:
- z hlediska bezpečí (samostatná postýlka nebyla pro naše dítě ideálním místem)
- z hledika počínajícího boje o moc (dítě zkouší, nakolik může svými rodiči manipulovat)
- z hlediska potřeby neporušování zavedených rituálů (dítě potřebuje usínat stále ne jednom místě).
A konečně nelze zapomenou ani na doporučení jedné z odbornic, která tvrdila, že když nepomáhá nic a dítě, ač zdravé, najedené, přebalené a unavené, stále řve, nezbývá než ho nechat vykřičet…
Všechny výše zmíněné rady měly jedno společné: neopíraly se o fakta, nýbrž směřovaly přímo k srdcím rodičů, a někde v pozadí nesly poselství: "Máte se svým dítětem potíže, protože - asi - něco neděláte, jak máte…" Na upřímnou snahu všech milujících rodičů starat se o miminko co možná nejlépe podobné knihy dle mého názoru nejednou působí jako výsměch. A protože ani já jsem z rozporuplných doporučení nebyla moudřejší, vrátila jsem se nakonec ke své staré dobré intuici a k osvědčené moudrosti, kterou bych zformulovala takto: Nikdo neumí přesně říci, proč miminka pláčí. Ale každá matka ví, co pláč jejího miminka dělá s ní.
Rozum a cit
Přiznám se rovnou, že já jsem na pláč svého miminka měla jednoznačný názor - nevydržela jsem ho poslouchat, ba co víc, rozvíjel ve mně kaskádu zcela soukromých spekulací.
Důsledek: Zaměřila jsem se na sebe a na své pocity. Když Linnea plakala, srdce mi zrychleně bušilo a všechno ve mně volalo, že musím své dítě pochovat, nakojit, nechat usnout s námi v posteli. Kdo tvrdil, že do dělám špatně, vyletěl nakonec z regálu mojí knihovničky velkým obloukem rovnou do sběru. Důvod je prostý. Moje intuice mi praví, že neexistuje miminko, které pláčem své rodiče manipuluje. Neexistuje nic jako přehnaná blízkost, čímž zdaleka nemyslím jen blízkost fyzikou při kojení nebo nošení v šátku, ale především pocit, že je správné vžívat se malého tvorečka, brát vážně jeho potřeby a hledat soulad mezi tím, co chce dítě a co chci já.
Co tedy na závěr říci o této niterné schopnosti, která nás někdy jednoznačně, a jindy nejistě vede na cestě v "správném" rodičovském počínání? Myslím, že především je důležité vědět, že všechny otázky nelze odpovědět instinktivně. Spolehlivější jsou vědecké studie. Pro mne je v tomto smyslu nejvyšší instancí Světová zdravotnická organizace (WHO), která svá doporučení staví na takovém množství fundovaných studií, že není v silách jednotlivců je přečíst, nicméně provádějí je odborníci , kteří mají důvěryhodnost. A to takovou, že občas převálcuje i můj vnitřní pocit, viz. příklad s očkováním…
Myslím, že právě těhotenství, porod a rané rodičovství jsou příležitostí, jak rozum a cit vhodně propojovat. Tedy rozlišovat, kde je lepší nechat rozhodnout a evidenci založenou na výzkumu a kdy podlehnout své intuici.
|
Kdy hlava ustupuje srdci?
|
Mít děti znamená prožívat překvapení. Mojí holčičce budou brzy dva roky. Je víc než jisté, že její vyspívání připraví mé intuici nové výzvy. Jak je to dávno, kdy jsem byla zcela vynervovaná, když jsem musela své miminko na pár hodin svěřit paní na hlídání? A dnes na mne po ránu u dveří bytu čekává obutý skřítek s plyšákem v podpaží a žvatlá něco o tom, jak se těší k "svojí" tetě Sandře.
Sem tam přicházejí i šoky. Linnea nám jeden připravila docela nedávno, když tuhle večer po koupání krátce oznámila: "spinkat sama". Jak řekla, tak udělala: zamířila ke své postýlce, nechala se do ní položit a pokojně v ní prospala celou noc. Od té doby to tak nějak střídá - někdy spí s námi v manželské posteli, jindy sama ve své. Nejeden odborník by nad tím bezpochyby vrtěl hlavou a se vztyčeným prstem by se ptal: Kam to jenom povede?
Odpovídám: Nevím. Ale cítím, že právě takhle je to momentálně pro naši holčičku správné.
Vyšlo v časopise Rodiče 6/2009, upraveno podle německé verze časopisu Eltern
Za podporu těchto webových stránek děkuji společnosti Weleda