Když miminko nechce spát
Poruchy spánku u dětí patří k nejnepříjemnějším rodičovským zkušenostem, a to zvláště, když nespí miminka. Ta o sobě dávají vědět hlasitým pláčem. Nejmenší děti neumějí vysvětlit, co je trápí, a tak rodiče zkoušejí, co se dá. Cesta ke klidným nocím bývá někdy dlouhá a nesnadná, zvláště jsou-li příčiny dětské nespavosti psychického původu
Foto: Kristina Baudyšová
|
Miminka ještě nerozlišují den a noc, celonočnímu odpočinku se musí postupně naučit. Je naprosto normální, pokud jsou během noci občas vzhůru, i pokud pláčí - bývá to prostě proto, že vyžadují kojení nebo pozornost.
Existuje mnoho doporučení, která k celonočnímu spánku postupně vedou. K nejčastěji zmiňovaným, protože nejosvědčenějším, patří:
- jedno určité místo a doba spánku
- odpovídající podmínky (vyvětraná tichá tmavá místnost, vhodná postel a lůžkoviny…)
- blízkost matky/rodičů (odtud doporučení společného velkého lůžka pro celou rodinu, k jehož výhodám také patří, že matka nemusí vstávat ke kojení. Dětské postýlky v oddělené místnosti jsou výdobytkem západní civilizace, ta má ale na rozdíl od přírodních národů se svými dětmi daleko více problémů, a noční nespavost je jedním z nich!)
- zavinutí těla a končetin dítěte do deky (pocit uzavřeného prostoru působí zvláště na novorozená miminka často přímo magicky)
Zároveň je třeba říci, že každé dítě je jiné a povahové rozdíly se projevují již v raném věku.
Rodiče potřebují čas, aby své miminko poznali a objevili, co právě jemu dělá dobře. Přitom je mimořádně důležité nezabřednout do modelů chování, které u dítěte podporují špatné návyky a ve vyšším věku až tyranské sklony. Opatrnosti je třeba zvláště u zklidňování pomocí rytmických pohybů, dotyků či zvuků, a u starších dětí též s podáváním jídla či pití. Tohle všechno sice zabírá, uprostřed noci ale není na místě (není samozřejmě míněno noční kojení u miminek). O to více se všechny podobné metody hodí při ukládání ke spánku v podobě večerních rituálů - pravidelné koupání, houpání, hlazení, zpívání atd., před usnutím vede u dítěte k totálnímu uvolnění a napomáhá hlubokému spánku.
Rozhodující jsou postoje rodičů
Psychologické pozadí klidného spánku miminek vysvětluje ve své knize "Když dítě nechce spát" česko-německá psycholožka Jiřina Prekopová. Pilíři tichých nocí jsou dle jejích pozorování dětské pocity jistoty a bezpečí a přítomnost spontánních rodičovských kompetencí. Jenže právě v tom může být kámen úrazu.
Napětí ve vztazích, hektika doby i neprůhledná rozmanitost všech možných nabídek vede k specifické atmosféře ve společnosti i v dnešních rodinách. Mnoho dětí nemá k dispozici potřebnou vnější a vnitřní stabilitu, a proto jsou neklidné. Také rodičovské kompetence jsou narušeny stávající nejistou identitou obou pohlaví i složitou rodinnou minulostí, kterou má mnoho současných rodičů za sebou. Nedostatečný trénink ve vzájemné soudržnosti a narušené zdravé instinktivní chování dospělých vede k neklidu u dětí.
Pokud se stane, že nespavost dítěte začne vážně narušovat rodinnou atmosféru, je třeba se problémem zabývat a poradit se s pediatrem nebo psychologem. Je velmi pravděpodobné, že podobné poradenství pomůže vystopovat konkrétní problém psychologického rázu, který za nočním neklidem dítěte vězí.
Někdy ovšem také stačí, když se rodičům dostane jen ujištění, že chování jejich miminka je vlastně v normě a že je jen nutné upravit vnější podmínky pro klidný spánek. Musí to však být rodiče, kdo tyto podmínky stanovují, a nikoliv dítě. Pokud dítě z rodičů cítí lásku, a zároveň i důslednost a autoritu, obvykle se brzy přizpůsobí a noční zlobení přestane.
Lze dítě nechat "vykřičet"?
Co dělat v případě, když rodiče mají pocit, že vše, co mohli pro klidný spánek dítěte udělat, zajistili, a dítě přesto křičí? Jde-li o miminko do půl roku věku, snažme se ho chovat a dávejme mu jasně najevo, že jsme s ním. Nejmenší miminka ještě neumějí manipulovat a mají pro pláč vždycky důvod, často právě tím nočním zpracovávají své zážitky z těhotenství a hlavně z porodu. Blízkost svých rodičů nutně potřebují. (Více o tom např. zde)
U starších dětí, zhruba po prvním roce věku, můžeme už být o něco "přísnější". Zůstaneme jim nablízku, ale chvilku je už můžeme nechat i "vykřičet". Dle Jiřiny Prekopové to lze bez výčitek udělat za předpokladu, že dítě není nemocné a dostalo vše, co potřebovalo - je suché, zabalené, nakrmené a nachází se v naší bezprostřední blízkosti. Dopřejme mu jeho vlastní čas a na jeho křik určitou chvíli nereagujme. S velkou pravděpodobností se brzy samo uklidní.
Doporučená literatura:
Jiřina Prekopová: Když dítě nechce spát, Portál 2008
Vyšlo v časopise Miminko 4/2009
Za podporu těchto webových stránek děkuji společnosti Weleda